Na světě jsou pouze dvě jistoty – daně a smrt, řekl Benjamin Franklin, jeden ze zakladatelů americké demokratické kultury. Lidé si zaslouží jistoty, tvrdil svého času bývalý premiér ČR Bohuslav Sobotka. A co lid?, ptá se v pohádce Pyšná princezna starý nemohoucí král svého rádce v podání Miloše Kopeckého. Ať reptá, ale ať platí! Téma, které je neustále aktuální…
Britský komik Chris Addison, autor knihy Varovné příběhy pro čerstvě dospělé (Cautionary Tales for Grown Ups), napsal v létě roku 2003 na berní úřad dopis, ve kterém si stěžoval na výši svých daní. Slušelo by se podotknout, že podmínky pro daňového poplatníka jsou ve Velké Británii nepoměrně příznivější, než v České republice. Ze studie švýcarské finanční společnosti UBS, která měřila kolik z každé vydělané stokoruny odevzdává pracovník do státní pokladny na dani z příjmů a na sociálním a zdravotním pojištění plyne, že zatímco v Londýně je to 43.4%, v Praze jde o těžko uvěřitelných 57.6%. Pro srovnání: v australském Sydney je to 30,5%, v americkém Los Angeles je to 29,5%, a v kanadském Motrealu dokonce jen 22,4%. A to je řeč pouze o odvodech ze mzdy.
Následují daně z přidané hodnoty, které jako koncoví spotřebitelé platíme z každé utracené koruny, spotřební daně, daně z nemovitostí atd. Ve výsledku nám stát zhltne kolem 70% výplaty. A při nástupu do důchodu vám pak suše oznámí, že v důchodovém systému nejsou peníze, a je vaše chyba, že jste se na stáří dostatečně nepřipravili, a nemáte našetřeno. Přitom americký Důchodový fond (Social Security Trust Fund) je i s polovičními odvody skoro 3 triliony dolarů v přebytku. Takže není problém ve výši odvodů, ale v tom, že český stát neumí hospodařit.
Z tohoto pohledu patří Česká republika mezi nejdražší země Evropy. Předčí nás jen Francie, Itálie a Švédsko. Na rozdíl od těchto zemí, nám ale za vybrané peníze stát poskytuje mizerné služby, o které často vůbec nikdo nestojí…
Daně a smrt. Životní jistoty, před kterými není úniku
Zde je část odpovědi berního úředníka na stížnost Chrise Addisona, kterou dne 27. září 2003 publikoval deník The Guardian.
Drahý pane Addisone,
musím se pozastavit nad tím, že jste náš poslední dopis označil za „žebronění“. Myslím si, že mnohem přesnější by byl termín „daňový požadavek“. Vaši frustraci z toho, že se neustále zvyšuje „počet žebracích požadavků, které na vás denně zvrací na rohožku vaše poštovní schránka“, beru na vědomí. Protože jsem ale neviděl všechny dopisy, které takto označujete, musím konstatovat, že označení jejich odesílatelů za „duševní mrzáky“, „piráty“ a „štváče“ a vaše rozhodnutí „řešit jejich žadonění co nejblíž toalety“ je přinejmenším poněkud nešťastné. Možná máte pravdu, že vaše daně „putují zlodějským zmetkům a šaškům z berního úřadu“, ale na tamní „divoce tančící děvky“ a „hordy zapšklých trpaslíků“ stát z vašich daní ve skutečnosti vynakládá méně, než uvádíte.
Dále odpovídám na několik bodů z vašeho dopisu:
1. Důvod, proč své obálky nenadepisujeme rovnou „Loupežníci“, tkví v zákoně o poštách.
2. Můžete si být jistý, že „sání poslední kapky krve z lidí, kteří už nemají co dát“, nikdy nebylo celou náplní naší práce.
Doufám, že jsem mnohé vyjasnil. Dovoluji si vás však upozornit, že navzdory vašemu rozhodnutí „vykašlat se tady na všechen ten blbákov a odstěhovat se do Indie“ nám stále dlužíte peníze. Pošlete je, prosím, do pátku.
S úctou H. J. Lee,
oddělení styku se zákazníky
