Praha a biorezonance

Ačkoliv to může být pro nezasvěcené překvapivé, Praha a biorezonance, k sobě patří skoro stejně dlouhou dobu, jako v domácím Německu. Jejím českým průkopníkem se v osmdesátých letech stal onkolog Miroslav Pekárek, který až do konce života dosahoval s celostním přístupem k pacientům mimořádných úspěchů. Vycházel přitom z jednoduchého předpokladu. Celek není jen prostým součtem jednotlivých prvků.

Jeho životní dráha ilustruje, jakými cestami je v České republice formován vztah laické i odborné veřejnosti k celostní medicíně, biorezonanci nevyjímaje. Čím větších úspěchů dosahoval, tím častěji narážel na uměle vytvářené překážky, a musel vyvracet různé polopravdy a lži, které lze z řady míst slýchat i dnes. Podle těchto názorů je všechno, co není oficiálně schváleno špatné, nebezpečné, neúčinné, nebo jde rovnou o šarlatánství či promyšlený podvod. Ať je to hypnóza (ačkoliv je součástí léčby na psychiatrii), chiropraxe, akupunktura nebo homeopatie. ^[9]

Biorezonance jako součást celostního přístupu k pacientovi

Přestože v Praze a celé České republice zařazuje biorezonanci do léčebných postupů s úspěchem stále více lékařů, nemá u nás celostní (holistická) medicína zdaleka takovou popularitu a důvěru jako v zahraničí. Málokterý z našich onkologů poradí svým pacientům reflexní terapii, akupunkturu, očistu střev nebo fytoterapii. Tím samozřejmě nejsou možnosti podpory klasické léčby zdaleka vyčerpány.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je nekonvenční (tradiční, alternativní) forma medicíny soubor znalostí, dovedností a praktik založených na teoriích, vírách a zkušenostech pocházejících z jiných kultur a používaných pro udržení zdraví, pro prevenci, diagnózu, zlepšení nebo léčení tělesných a duševních nemocí. Tento způsob léčby využívá až 80% obyvatel Číny jako součást primární zdravotní péče, ve Francii 49 – 75% obyvatel alespoň jednou v životě, v Belgii 31%. ^[8]

Definice WHO se bezezbytku vztahuje i na biorezonanci. Její teoretické principy jsou navíc plně v souladu s názory některých kvantových fyziků zabývajících se podstatou existence hmoty. Celostní medicína přistupuje ke zdravotnímu problému odlišným způsobem, než klasická „západní“. Snaží se najít a řešit příčiny onemocnění, které mohou být rozprostřeny na mnoha místech celého organizmu, psychiku nevyjímaje. Na rozdíl od západního lékařství tedy neodstraňuje „pouze“ příznaky nemoci, a netlačí pacienta do závislosti na lécích, které mohou škodit vedlejšími účinky, a tím se stát zdrojem dalších zdravotních potíží.

Například v Německu je alternativní medicína lékaři chápána zcela jinak než u nás, mnozí z nich se jí aktivně věnují. Lékaři mohou získat oficiální dodatečnou specializaci „doktor přírodních terapií“ (v němčině Zusatzbezeichnung Arzt für Naturheilverfahren) a některé alternativní metody dokonce hradí zdravotní pojišťovny. ^[7]

Ve Švýcarsku je běžné, že mají vedle sebe ordinace lékaři a lidé vzdělaní v přírodním léčení, vzájemně si pomáhají a mají společný cíl – uzdravení nemocných. Švýcarskými léčiteli byl už v roce 1983 založen Švýcarský svaz pro přírodní léčení. Členové vykonávají zkoušku osobnosti a zkoušku z přírodního léčitelství. Jsou vázaní kodexem chování léčitele závazným pro všechny členy. Mimo jiné se v něm uvádí:

• Použiji jen léčebné metody, které ovládám a jejichž účinky jsem schopen předvídat a nést za ně odpovědnost.
• Uznávám každý druh léčby, který může nemocnému pomoci, aniž by mu způsobil jinou škodu.
• Jsem ochoten spolupracovat s každým, kdo usiluje o uzdravení.
• Doporučuji každému pacientovi zůstat pod lékařskou kontrolou a uznávám jeho vůli svobodně se rozhodovat o jemu vyhovujícím způsobu léčby. ^[2]

Pražská cesta od klasické medicíny k biorezonanci

Biorezonance rozhodně není žádnou módní evropskou záležitostí. Celostní medicínu využívá po celém světě stále více chronických pacientů, kterým klasické léčebné postupy ani po mnoha letech nepomohly. Její výhodou je, že je neinvazivní, bezbolestná a nemá vedlejší účinky. Od roku 1977, kdy byla v Německé společnosti Brügemann GmbH zahájena výroba první generace biorezonančních přístrojů BICOM, se metoda rozšířila na všechny kontinenty. Uznávána je dokonce i v Číně, kde byla publikována řada studií potvrzujících poznatky evropských lékařů. ^[6]

Kdyby MUDr. Miroslav Pekárek († 2007) žil, mohl by hodiny vyprávět, jak vzdálená je zahraniční praxe od tuzemské reality. Protože se tyto léčebné postupy nevejdou do přežívajících škatulek socialistického zdravotnictví, čelil na sklonku života urputným snahám o diskreditaci. Tehdejší prezident České lékařské komory Dr. Rath mu dokonce pozastavil členství v České lékařské komoře, a podal na něj trestní oznámení. ^[1]

Jako vystudovaný lékař se k biorezonanci dostal oklikou a souhrou různých okolností. Své úsilí věnoval celý život prevenci vzniku onkologických onemocnění, protože mu bylo zřejmé, že pacientovi je lékařská péče poskytována pozdě. Ani nejmodernější diagnostické metody té doby nebyly schopny zjistit spolehlivě začínající růst nádoru. Jeden milion nádorových buněk má v průměru velikost kolem 1 mm, a o útvaru této velikosti již hovoříme jako o pokročilém nádoru. Ale takový nádor již v těle určitou dobu bují, a ještě delší dobu se utvářely podmínky pro jeho vznik. Pacient, u kterého byl zjištěn výskyt nádoru, je tedy již dlouhou dobu v neuspokojivém zdravotním stavu.^[5] Bohužel, ani dnes není nikdo schopen včas a spolehlivě zjistit, co se vlastně v pacientově organizmu odehrává.

Z tohoto důvodu vypracoval MUDr. Pekárek metodiku preventivních vyšetření populace. Ta byla aplikována u velkých pražských zaměstnavatelů, jakými byli např. tehdejší Československý státní film na Barrandově, nebo Motorlet. V podstatě šlo o systematické provádění preventivních lékařských prohlídek, během kterých byly do připravených dotazníků doplňovány klíčové informace o zdravotním stavu zaměstnanců, a to včetně rodinné anamnézy. Členy týmu byly kromě onkologa také internista, gynekolog nebo urolog, takže včas byly podchyceny i diagnózy jako např. vysoký krevní tlak, počínající cukrovka, nebo nádorová onemocnění u rodičů či prarodičů, které se v té době standardně nezjišťovaly.

Pozitivní výsledky jeho aktivit se řízením osudu donesly také k německému profesoru Burghardtu Heimovi, který působil na akademii věd v Heidelbergu, a byl světově uznávanou vědeckou kapacitou v oblasti teoretické fyziky a fyzikálních polí. Ten nabídl MUDr. Pekárkovi užší spolupráci, ale pouze za předpokladu, že se nejprve stane zaměstnancem Československé akademie věd. Na oplátku mu slíbil poskytnutí nejnovějších přístrojů pro diagnostiku i léčení. MUDr. Pekárek tedy po 30 letech praxe opustil primariát na pražském Smíchově, a přesto, že nikdy nebyl komunistou, byl přijat do ČSAV. Ihned poté dostal od profesora Heima slíbené přístroje. A některé z nich byly opravdu světovými novinkami. Např. Segment Elektrograf umožňoval zjišťování stavu imunitního systému pacienta. Díky němu se přišlo na to, že imunita má v různých částech organizmu různou kvalitu. Tedy že např. v polovině těla může fungovat správně, a ve druhé polovině nedostatečně. Tato skutečnost byla předtím lékařské obci zcela neznámá.

Biorezonance v prostředí reálného socialismu

Lékaři začali přístroj využívat také k testování dovedností alternativních léčitelů. Pokud měl léčitel zájem objektivně ověřit kvalitu svých léčitelských schopností, byl přiveden k pacientovi, u kterého byla diagnostikována porucha imunitního systému. Léčitel pak dostal možnost aplikovat na pacienta své terapeutické postupy. Zjistilo se, že řada léčitelů byla skutečně schopna diagnostikovanou nerovnováhu imunity a problém odstranit, což bylo zpětně ověřováno přístrojem a dalšími medicínskými prostředky. ^[3]

Testem postupně prošlo celkem cca 60 léčitelů, a tak MUDr. Pekárek přirozeným způsobem navázal kontakty s léčitelskou komunitou. S ohledem na povzbudivě dobré výsledky cítili léčitelé sami potřebu bližší spolupráce jak s odbornou lékařskou veřejností, tak mezi sebou. Snahy o založení profesního sdružení, které by se věnovalo alternativním metodám diagnózy a léčení, jaké existuje třeba ve Švýcarsku, ale ztroskotaly, a dodnes troskotají na odporu Ministerstva zdravotnictví ČR. Z tohoto důvodu jsou aktivity léčitelů nekoordinované, a o to snadněji se různým lobistům a zájmovým skupinám daří jejich činnost diskreditovat.

Bezesporu nejúspěšnějším pražským léčitelem, se kterým měl MUDr. Pekárek možnost spolupracovat, byl pan Josef Zezulka. K jejich setkání přispěl právě Pekárkův zápal pro prevenci. V osmdesátých letech provozoval mammologickou poradnu, do které přišla mladá pacientka s obrovským nádorem prsu. Jedno její ňadro bylo 4x zvětšené, a na první pohled bylo zřejmé, že modrofialová tkáň svědčí o zhoubném bujení, které, vzhledem k rozsahu, pravděpodobně nebude možno odstranit ani chirurgickou cestou – tedy amputací. Po vyslechnutí diagnózy projevila pacientka přání vyzkoušet ještě před operací léčitelské schopnosti pana Zezulky, a MUDr. Pekárek, přestože nevěřil, že by bylo možno tak rozsáhlý nádor jakkoliv ovlivnit, s jejím návrhem souhlasil. Pacientka se do ordinace vrátila zhruba po měsíci, a po nádoru nebylo ani stopy. Pouze hmatem bylo možno nalézt ve tkáni jasně ohraničený útvar velikosti holubího vejce. Ten byl v Motolské nemocnici odoperován, a pacientka žila spokojeně dalších 30 let.

Tato zkušenost zásadně změnila způsob léčby na Pekárkově onkologickém pracovišti, protože pacient nejprve prošel péčí léčitele Zezulky, který nádor jasně ohraničil, a provedení chirurgického zákroku pak bylo mnohem jednodušší. Spolupráce probíhala zcela tajně, protože za ni hrozila MUDr. Pekárkovi minimálně ztráta zaměstnání. Trvala skoro 15 let, až do smrti pana Zezulky v roce 1992. ^[4]

Přítomnost a budoucnost biorezonance v Praze

Vývoj po roce 1989 nebyl pro biorezonanci v Praze o mnoho příznivější, než v dobách socializmu. Oficiální medicína se k ní (stejně jako k dalším postupům celostní medicíny) staví vesměs odmítavě, a podobně jako akupunktura nebo homeopatie je trnem v oku řadě odborníků. Můžeme si jen klást otázku, co je v pozadí tak nesmířlivého postoje. Zda je to jen strach z nového a neznámého, nebo jde o důvody čistě ekonomické.

A to navzdory tomu, že v mnoha evropských zemích už dlouho lékaři a přírodní léčitelé úspěšně spolupracují. Jejich metody se vzájemně doplňují a podporují s jediným společným cílem – uzdravení nemocného. Hlavním principem je přimět organizmus uzdravit se vlastními silami, tak, jak to kdysi zdůrazňoval Hippokrates: „Chorobu je potřebné vyléčit přirozenou cestou, vlastní silou člověka. Lékaři tomu jen pomáhají.“ ^[2]

Přesto, že je dnes věda a technika na velmi vysoké úrovni, lidské poznání přírody a jejích léčebných možností ještě zdaleka není vyčerpáno. Bohužel, dnešní medicína dává přednost lékům chemického původu před přírodními.^[2] Ale i přes nesporný pokrok farmakologie na řadu onemocnění účinné léky buďto vůbec neexistují (alergie, lupénka, atopický ekzém, EB viry, chlamydie…), působí jen krátkodobě (antibiotika, antivirotika…), jsou vysoce návykové (léky na spaní, proti bolesti, úzkostem…), případně mají rozsáhlé vedlejší účinky, které mohou organizmus těžce poškodit (kortikosteroidy, cytostatika…)

V současné době nic nasvědčuje tomu, že by se oficiální vnímání biorezonance a celostní medicíny, ať už v Praze, nebo jinde v České republice, mohlo alespoň vzdáleně začít přibližovat standardům, které jsou běžné v rozvinutém světě. I přes to se počet pracovišť, kde můžete na biorezonanci narazit, každoročně zvyšuje, a počet lékařů, schopných provést v rámci léčby pacientům i biorezonanční terapii, pozvolna stoupá. Možná i proto nakonec zformulovala Česká lékařská komora šalamounské stanovisko, že „postoj k léčitelům (nelékařům) by neměl být a priori zamítavý. Pokud léčitel spolupracuje s lékařem, mohou jeho rady nebo prostředky přírodní medicíny přispět ke zlepšení celkové kondice a kvality života nemocného“. ^[9]

Reference

1. Pekárek, Miroslav. Doba temna neskončila? [online]. Praha: Regenerace, 2001-06 [cit. 2012-01-17]. ISSN 1210-6631. Již není dostupné online.
2. Stanová, Kateřina. Alternativní výživové směry a onkologická onemocnění. [online]. Brno: Masarykova univerzita. Fakulta sportovních studií. 2008 [cit. 2012-01-17]. Dostupné online.
3. Oliva, Lubomír. Mentální terapie. Brno: Masarykova univerzita. Lékařská fakulta. 1992, Časopis lékařů českých, 131, 1992 čís. 8. str. 240 – 243.
4. Vepřek Karel. Tajemství zdraví a naděje 1: Příběh onkologa Miroslava Pekárka. Praha: Český rozhlas 2, 18.11.2006 [cit. 2012-01-17]. Dostupné online.
5. Vepřek Karel. Tajemství zdraví a naděje 2: Příběh onkologa Miroslava Pekárka. Praha: Český rozhlas 2, 25.11.2006 [cit. 2012-01-17]. Dostupné online.
6. MORA Bioresonance Therapy – a complementary medical method. [online]. Idar-Oberstein: Institut für biophysikalische Medizin. 2006-09-23 [cit. 2012-01-17]. Již není dostupné online.
7. Manolevská, Ilona. Alternativní léčba v zahraničí s MUDr. Rudolfem Zemkem. Meduňka, 2004, č. 1, s. 36-37. ISSN 1214-4932.
8. Strunecká, Anna. Nekonvenční medicína ve světě. Meduňka, 2004, č. 7, s. 40. ISSN 1214-4932.
9. Kubek, Milan. Stanovisko VR ČLK k neověřeným léčitelským postupům v onkologii. [online]. Česká lékařská komora. 6.2.2012 [cit. 2012-02-08]. Dostupné online.